DAY 1044

Aktualizace: 22. pro 2020



Není nad to vykročit levou novou. Ideálně pak ve dvě hodiny ráno, trochu nacamraný vodkou a do města jako je Saigon. To pak totiž bystrost povolí jak guma na gatích a jeden se nechá odvést k neosvětelenému parkovišti. Najednou sedí v cizím autě, snaží se v hromadě peněz najít drobný a nemyslet na možnost přepadení. Místní taxikář je ale naštěstí klasik - z ruličky peněz nám "pomáhá" vytáhnout i tisícovku a potom nás požádá, ať si jeden z nás přestoupí do jiného vozu. Ehm. Oba sedíme v docela jiným taxi a ... nebo vlastně ne!

Na půli cesty se otáčíme a pořizujeme si letištního policajta. Otrávený mužík, jehož pojetí spravedlnosti má vysoko vyhrnutý rukávy, nás následuje jen neochotně. A tak je jediný štěstí, že jak je Honza ukřivděnej, tak je nasranej. Dští síru a zlodějíček se po marném vykrucování odebírá "překontrolovat auto". Když mi pak do ruky tiskne naši tisícovku, imitace zákona ani nezívne a jen se odšourá zpět k ceduli Welcome to Ho Chi Minh City.


Nastupujeme k taxikáři, který na nás mezitím "ochotně" počkal. Dvě mizerný stovky, který nám pak při placení (díky čekání) z peněz zbydou, stačí tak akorát na to, abych si koupila kafe, kterým nahradím tenhle noční tah. Teda, být principiální je fuška.


Pravá noha i druhý den těsně zaostává za tou levou. V šest hodin ráno nás budí americké koledy a my se pěšky vydáváme k půjčovně motorek. Výlet přes celý district sestává ze zastávky v nudlárně Phó Binh, utajené zašívárně Viet Congu, ve které se kdysi plánoval útok na americkou základnu. A hledání střechy, ze které v květnu 1975 naskakovali do helikoptéry agenti CIA, když Saigon definitivně padl. Nebo, když byl Saigon osvobozen, jak tvrdí druhá strana. Město smrdí, troubí, všechny domy jsou jen šedý beton, v nudlárně prázdno a střecha jedna jako druhá. Pomalý přemisťování, který nás začne otravovat, končí návštěvou pouliční půjčovny motorek, jež vykazuje všechny znaky vítězného komunismu. Namísto slušný, pohodlný, čistý a vybavený motorky si z omezenýho výběru odvážíme stroj, který prostě jede. Mřížka na sedáku se mi neustále zařezává do stehen a při tankování zjišťujeme, že stroj nereflektuje stav nádrže. Tachometr pak na červený trvá na tom, že jedeme 60km/h rychlostí a když cvičně rozsvítíme, nestane se vůbec nic. Ještě, že nemáme stěrače. Nestíraly by.

Za uhájené peníze ze včerejška si dávám to kafe a chvilku se konejšíme myšlenkou, že aspoň brzdíme.


Nádržka s trpělivostí ale přece jenom cmrndá přes okraj. Vracíme se proto k půjčovně a mladému mechanikovi na všech prstech ruky vypočítáváme naše problémy. Mladík neshledává pro vrácení peněz žádný důvod a trvá na tom, že "its normal" a tohle jsou kosmetické vady. Když zkusíme pohrozit policií, z garáže vyleze seschlá mamá celého podniku a s hysterií začne přelévat truhlíky s travou. Přes naše naléhání, že jim zaplatíme klidně celý půlden, se mamá rozčilí, odhodí konvičku a vejde do domu, kde v sejfu drží můj pas jako rukojmí. A tak to máme zase jednou podělaným navrch. Poraženě stahuju kraťasy, aby se mi mřížka na motorce zařezávala do stehen co nejmíň, a vyrážíme do koloniálně šarmantní vily Ho Chi Minh City museum, následovaný komunisticky ohavnou betonovou krychlí War Remmanants Museum. A netroubíme, protože to naše motorka taky neumí.

U výdeje lístku nás oblsouží Vietnamec z Prahy 9, prý Hloubětín. Obhlídka muzea je čistě architektonická. Terasa, rozšafný schodiště, francouzský okna, sloupy, atp.


Zatímco u druhého muzea, s velkou bílou holubicí na čelní fasádě, se usadíme na patníku a ucucneme dva Saigony. Je už pokročilé odpoledne a tohle město zatím stojí za prd. Když nakonec vejdeme do budovy se třemi party válečných fotografií, mapující vývoj 20let dlouhý války, agonie rychle mizí. Nechci hrát na city, ale takový válečný fotograf Kyoichi Sawada nebo Henri Huet, jehož slavná série zdravotníka, který navzdory krvácejícímu oku začal ošetřovat jiného zraněného, mi dovedla zacloumat bradičkou.

Muzeum se mimo jiné věnuje i nechvalně známému kortizolovému poprašku s názvem Agent Orange, kterým Američani kropili půdu, resp. trávili lidskou kůži. Nebo přestavuje Tiger cages, tj. vyšší rakve z ostatného drátu, do kterých se zavírali nebožáci klidně i na celé roky. A přestože to vyzní blbě, v muzeu se mi líbí a do města vůbec nechci. Nechci, ale musím ještě na poštu, takže...


U katedrály Notre Dame stojí pošta jako barák. Za střízlivého dohledu strýčka Ho a pod velkou klenutou střechou, zakoupíme a pošleme několik pozdravů. Zasalutujeme panence Marii před kostelem v rekonstrukci a vyrazíme na brzkou večeři. Na terase restaurace, kde se tlačíme mezi samými cizinci v kraťasech, sice závan nového města nenasajeme, ale zato učiníme klíčové odhalení.

Objevíme existenci vietnamského špeku.





GALLERY


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW