DAY 055


Nejsem a priori pověrčivá, ale když člověk vyšlápne obří bobek hned co vyjde 31.12 z bytu, nutí ho to zamyslet se nad tím, jestli se tím na poslední chvíli vyčerpává zbytek smůly roku 2016. Jestli jo, tak já to teda beru.


Přestože Lonely planet tvrdí, že návštěva Tai Hang stojí za detour, nesouhlasím. Svědčí o tom fakt, že nemám ani jednu fotku z ulice, a to jsem veskrze náruživý fotograf. Řekla bych, že je to relativně normální, relativně živý a relativně obydlený místo. Ale mají tu chrám, takže jsem aspoň napůl spokojená. 

Jmenuje se Lin Fa Temple (to se dobře pamatuje podle lymfatickýho systému) a je zasvěcený bohyni soucitu Kwun Yum. Tuhle kočku už dobře znám z 10 000 Buddhas Monastery. No a tenhle chrám je tady od roku 1860, což v místním prostředí znamená vlastně celou věčnost.


Bohužel chrám se vevnitř rekonstruuje, takže Kwun, která obývá druhé patro, není vidět. Navzdory bambusovýmu lešení je tu nicméně slušný provoz. Lidi pálí a modlí se k oltáři v prvním patře, kde je Tai Sui, tedy bůh 60 časů. Pamatujete na ten chrám se 60 soškama v Tsuen Wan, kdy se pán v obleku omlouval a odprošoval velmistra Pai Tai Sui, že se narodil ve stejným roce, což boha pochopitelně uráží a tak čeká, že se mu za to bídný člověk omluví? Ne? No, tak tohle je ta samá písníčka.


Na stropě chrámu je klíčový symbol Tai Hang, tedy zlatě vyvedený drak, který odkazuje k místní tradici Fire Dragon Dance Festival v půlce podzimu. To se má tak, že ulicemi Tai Hangu prochází procesí se 70m drakem (tradice od 1880 se od tý doby vynechala jen dvakrát, tj. během japonský okupace a během demošky v 60.letech). Letošní ročník jsme bohužel nestihli, tak se těším aspoň na ten příští.


Procházka po okolí vrcholí Honzovým nápadem, vydat se k nějakejm fakt hodně dlouhejm schodům. Jo, schodům. Vzhledem k tomu, že bezesporu nejsem holka pro všechno, je lehký si představit můj výraz, když jsem musela učinit náročný výšlap do kopce (taky nejsem sportovní povahy), podél hlavní silnice (nemiluju prach a výpary) a to jedině s příslibem toho, že uvidím schody. Kdybych předtím neměla kafe s tunou šlehačky, poručila bych si bolestný. To je prostě tak, když ráno vyšlápnete hovno.


State Theatre, který je zvláštní pro svoji parabolickou střešní strukturu, vyhořelo. Památkáři se tu samozřejmě snaží ubránit investorským záměrům, který by s největší pravděpodobností budovu strhli a na místo ní vystavěli další nákupní centrum. Blbý by ovšem bylo, že by si člověk sice měl kde koupit šaty na večerní představení, ale bohužel nebude, kde by se to představení hrálo.


No nic, frčíme pryč z ostrova.


Protože nám do setmění (a do půlnoci obzvlášť) zbývá ještě spousta času, jdeme se projít do parku a předpřipravit se lemtákama typu Frisco.


Vyklidnění tím, že hongkonžani Nový rok určitě tolik neprožívají, protože si šetří dojetí až na Čínskej Novej rok, vydáváme se k Tsim Sha Tsui v nedostatečným předstihu. Podle uzavřených hlavních tahů a všudepřítomné tlačenice to skoro vypadá, že jsme spletli...


Můj plán je jasný - dostat se do nedalekýho baru se střešní terasou, kde jsme ochotni zaplatit nesmyslnej ranec za drink. Samozřejmě za předpokladu, že ho budeme srkat minimálně hodinu a pak zkusím vytáhnout z kabelky ty pivča, co jsou na dně. No, když pominu fakt, že Honzovi prodírání v davu natahuje nervy jak kšandy, tak je tu ještě jedna překážka. S naivitou patnáctky z Třebíče se ptám barovýho vyhazovače, jestli mají dvě volný místa. Nemilosrdným pohledem mě sjede od hlavy až k patě (to se nědělá!) a prostě zalže, že mají plno. Já bych to i brala, když ale bez prodlevy pustí dvě slečny z fronty hned za náma, zabolí to. Vždyť jsem si dneska vzala svoje nejlepší šaty. Ok, to přeháním, ale ten svetřík z gymplu je pořád fajn, navíc sem ho na sobě tenhle tejden měla fakt jenom jednou. Měním strategii s tím, že se ho pokusím dostat do trapný situace usvědčenýho lháře. Afektovaně procedím "reeeeally?". Muž se suše zadívá za mě, řekně "yes miss" a pustí kocoura za náma, co mu do teplých právě vložil 500HKD. No nic, můžu se tu alespoň někde vyčůrat? Davy houstnou a my se snažíme najít vhodný místo pro pozorování oblohy, ale buď je tam zákaz vstupu nebo nám výhled zakrývá most. Nedá se nic dělat, prostě přišel čas na poslední pivo a pak se nějak vnoříme do toho brutálního chumle lidí.


Pět, čtyři, tři... u druhý vteřiny dav ztichne a začne se soustedit na tlačítko record. Né, davový emoce já nejraději! Bohužel, lidi jsou z natáčení víc v tranzu, než z podívaný na obloze. A vůbec, jakto, že tu nikdo není opilej? A já nebrečím? To jsou ale divný časy.


No , všechno dobrý do 2017 a hlavně, ať se nevyšlápne moc těch bobků.




GALLERY






1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW