DAY 009

Aktualizace: 11. pro 2020


Google Maps v Číně neexistuje, tudíž k navigaci v neznámém městě mi bude muset posloužit malá hotelová mapička. Podle té to vypadá, že cesta k Zakázanému městu je záležitostí maximálně půl hodiny. Abych hned zkraje odladila správný směr, ptám se ochotného hotelového portýra, zda doleva či doprava. Nerozumí, zato mi ochotně přistavuje taxi. Nene, ukazuju na nohy. "Pěšky kámo, jedině pěšky". Jeho nechápavý výraz mi dojde hned, co po dvou hodinách dojdu k vytyčenýmu cíli.


Následuje krátká zastávka v Ritan Parku. Tady najdu sluneční mural a informační tabuli s řadou zbytečných údajů. Utvrdím se, že na ty si Číňané silně potrpí. Myslím ty informační tabule, ne na muraly.


Pokračuju dál a kolemjdoucí nepřestávám obtěžovat neustálým optáváním se ohledně správnosti směru. Většinou odpověď nedostanu, ale předpokládám, že to bude tím, že jsem od něj přibližně na 6,5 kilometru daleko. Když dojdu k hlídce u vchodu, poprvý v životě mě jen tak napadne, že mě zavřou, protože nemám pas. Naštěstí vše proběhne dobře. Akorát Zakázaný město je v pondělí zavřený. Škoda, že je pondělí. Přečtu si teda aspoň informační tabuli.


Rozmýšlím svý možnosti, když v tom mě osloví drobná Číňanka s dobrou angličtinou. Snažím se být obezřetná, ale po minutě už ví nejen mý jméno, ale i zájmy a oblíbený nápoj. Jdeme na kafe. Ukazuje na prostou kavárnu v rušný ulici. Zkouším se ptát, jestli ten podnik zná, ale otázka "znáš ten podnik" nepůsobí zřejmě tak nenápadně, jak sem myslela. Uvnitř je pár lidí, všechno vypadá normálně a když mi řekne, že mám krásný oči, je to moje nová kámoška. Její čínský jméno si nepamatuju, takže jsem se rozhodla jí říkat Jenny. Jenny je buddhistka a naučí mě mandarínsky I love you, což je wólájný. Mnemotechnicky ukáže na zeď (wall), oko (eye) a koleno (knee). Ptám se jí, jestli si jí můžu vyfotit, ale velmi mile odpovídá, že věří, že fotka krade duši. Říkám, že je to blbost a vyfotím si jí. Usvědčující důkaz, pokud se mě pokusí okrást nebo otrávit.


Najednou si uvědomím, že je kolem hrozný hluk. Nějaký děvče v kožených kalhotách řve na kluka, že "this is China" a krutě ho kope do holeně. Pak ho chytne pod krkem, zatlačí do kouta a rukou se mu sápe po očích. Horší než Sparta tahleta Čína, pomyslím si. Jenny říká, že radši zaplatíme. Na účet za 320 junanů zůstanu jen zírat, protože za dvě capuccina a čaj litr obvykle neplatím. V peněžence navíc tolik ani nemám a karty neberou.


Agrese za námi se stupňuje, obsluha nás vyhání a mě napadá, že sem idiot. Jenny vše zaplatí a chce zmizet, jenže kluk se na mě obrací s prosbou, ať zavolám policii. Nezmám číslo a nemám ani internet, takže pomoct musí Jenny. Zvláštně se kroutí, což mi v nepřehledným momentě nedochází, ale aspoň mi to už konečně nahrne krev do mozku. Začínám hlásit ultimátum, že pokud ho okamžitě nepustí, jdu pro hlídku. Tady je stejně na každým kroku poliš. UFC v lehký váze se mírně uklidní, ikdyž ruku z chlapcova ohryzku nesundá. Prý nezaplatil. Praští ho do obličeje. Tohle asi opravdu nebude trochu ostřejší milenecká hádka. Dozvídám se, že kluk odmítl zaplatit víno za 2,5tisíc, a to se vsadím, že vychlazený Petit Gravet Ainé ročník 2012 to nejspíš nebyl. Jdu si pro kluka!


Všichni tři stojíme venku a já se cítím jako hrdina. Rozhodneme se ještě ke společný procházce, protože chceme probrat tuhle traumatizující zkušenost. V dobrý náladě si vyměníme e-mail, obejmeme se a slíbíme, že už nebudem blbý. E-mail od Jenny nikdy nedostanu. This is China.




GALLERY


13 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 616

DAY 464

DAY 461