Pokud pominu zálibu bornejských Malajců v zeleninových a ovocných pomnících, je cesta směrem a kolem města Kundasang jen o hoře. Čtyřtisícový matroně Mt. Kota Kinabalu, jejíž vrchol povětšinou halí vrstva pěny jak na cappucinu. A přesně v tomhle defaultním nastavení, tj. s diskem kolem vrcholu, ji zastihneme při naší první zastávce. Brzdíme u vyprahlýho svahu s ohořelými listy banánovníku a pozorujeme místo, kde podle Malajců existuje (Ki)  duše mrtvých (nabalu). Odtud pak pokračujeme dál k městu Nabalu s prvním, ananasovým pomníkem. A jsme jen pár kilometrů před konečným cílem, když se do hor...

S blížícím se výletem na Borneo se u mě rozvinula ojedinělá cestovatelská skepse. Najednou mi totiž došlo, že já vlastně vůbec nemiluju pralesy, špínu a drahý alkohol, ale že toužím po kulturních památkách, bublinkách a hovězím. Teda po tom, čeho se v tomhle částečně muslimském kraji příliš nedostává. Navíc, hlavní trhák bornejského severu, tj výšlap na nejvyšší horu Mt Kota Kinabalu, je pěkně předraženej špás. Protože nepatříme mezi ty lidi, co bankovkama tapetujou sklepy, vítám kromě skepse i oblíbenou neurózu FOMO.  Ta mi hrozí nejhorším scénářem. Totiž, že si na vlastní dovolený nejen nepo...

Kyoto je dáma, na kterou se zamaštěnými osackými prsty nehrabe. Je důstojná, decentní a její půvab oslnil i americkýho sekretáře války, který ji během bombardování uchránil před zničením. Město tak po druhý světový zůstalo sice trochu pocuchaný, ale zato nerozpáraný. A vážený asi tak, jak si lidé váží míst s tisíciletou tradicí a mnoha tisíci chrámy. Teda, o něco málo víc, než tomu bude u města na pamlsky...

Když rychlovlak z Osaky spolyká všechny kilometry a vyklopí nás na kyotském perónu, vydáváme se rovnou k jedný z hlavních duchovních popstar. Fushimi Inari, "chrám" s koridorem z oranžových...

Lepím čelíčko na okno vlakový soupravy směr Osaka a opakuju si heslo kuiadore, neboli "Žer, dokud nepadneš". Klíčový motto osackých rodáků je mi dost sympatický - v hotelu tedy šmahem odhodím zavazadlo i se smyslem pro střídmost, a než se naplno dovřou dveře, už lomím první škopek Asahi a dojídám yakitori, špíz vysmaženýho kuřete. Je to pak právě tahle první izakaya Manmaru, která cenu za výjimečnost sice nevyhraje, ale do který pravidelně chodíme s rozjařenými Osačany na dvě-tři točený. Osačany, kteří se mimo jiný nebojí prolívat střikem z whisky Suntory,  stojící v sedmilitrových! plastových...

Kde vám během čurací pauzy postaví z nefunkčního mixéru novýho Transformera? V Shenzhenu! A kde vás imigrační eskorta vypakuje z přechodu v Lok Ma Chau, protože upsík, vízum se vydává pouze na přechodu v Lo Wu? Číňan mě vede uzavřenými chodbami do osamělé místnosti výslechového charakteru. "Co tu děláš?", táže se mě oficiálně neuznatelnou úrovní angličtiny. "Snažím se přejít hranice, problém?", ptám se zase já a podsouvám mu kouzelný pas Evropské unie s tím, že je v oboru nejspíš nový. Muž si ho beze slova vezme a vysílačkou zavolá kolegu, že teď prej půjdu pěkně s ním. "Jo problém, pudeš zpát...

VÁNOCE

V téhle půdě je podstatně víc železa. Je taky plná solných bazénů a pepřových polí a my nejdřív nedočkavě vyhlížíme zemědělce, co by tu cedili sůl.  Ale bohužel... naše štěstí se po všech předchozích nezdarech ještě nestačilo načíst, takže k pozorování zbývá pouze neviditelná fáze odpařování vody a jediný řeholník, co pluhem ospale češe vodní plochu. Nestěžujeme si. Na východní frontě je zatím ten nejlepší klid a naše Vánoce ve stylu Z pekla štěstí alespoň začínají...

Náhrada za utržené rány se pak jenom sype. Kromě solných bazénů si užíváme taky snesitelně sjízdných polňaček bez kamionů...

Na jižním cípu Kambodži leží provinční město Kampot. K němu vede silnice číslo tři! a po ní se kodrcáme s tím, že do třetice! všeho zlýho.

Respektive, po půlhodině cesty přestáváme věřit tomu, že nebe bude ještě někdy modrý a naopak jsme přesvědčení o tom, že spolykaný prach a kamení nám protrhne jícen i s plícemi. Krajinu bez stromů, 02 a naděje přitom projíždíme rekordně pomalým tempem, přičemž kamiony v protisměru zase závodí o to, kdo nás lízne co nejblíž a co nejrychleji. Při každém vychýlení z osy spustíme hrozivou kanonádu nejtvrdších nadávek. Připadám si jak v podivné manéži na poušti,...